Když do života vstoupí panická porucha

„Možná by bylo vhodné zajít s dcerou k psychologovi,“ řekla mojí mámě doktorka poté, co jsem u ní skončila s dechovou tísní. Za poslední půlrok snad po desáté. A to nepočítám ten maraton absolvovaných vyšetření u dalších odborníků. 


„Já ale přece nejsem cvok,“ vystartovala jsem. „Nemám žádný psychický problémy, ale fyzický. Nemůžu dejchat, motá se mi hlava, buší srdce, klepou se mi ruce, na hrudi mám šutr, v krku knedlík...Nejsem schopná jezdit vlakem do školy. Co mi s tím pomůže psycholog? Doprčič, je mi 18, měla bych si užívat života, místo toho půl roku běhám po doktorech a nikdo z vás mi není schopnej říct, co mi je...a tak mě pošlete k Chocholouškovi?“ málem jsem se rozbrečela.

Je to už 15 let, ale tenhle den si pamatuju pořád stejně. A taky uklidňující slova doktorky, že někdy jsou fyzické projevy sice nesnesitelné, ale problém je skutečně psychického rázu.



Z veselé studentky troska

Doma mi to nedalo, jak rodiče ráno odešli do práce, sedla jsem k internetu a hledala. A další dny znovu a znovu. Internet byl tenkrát pomalý, drahý a já měla k dobru vždy tak hodinu denně, v době levného tarifu. Asi po 14 dnech (kdy mi samosebou bylo pořád blbě) jsem se konečně dostala k jedné diskusi. Lidé v ní popisovali tytéž problémy, jako jsem měla já. Procházeli stejnou situací, lítali od jednoho doktora k druhému a slýchali, že jsou naprosto zdrávi...Až ten psycholog odhalil situaci a vyřkl diagnozu - Panická porucha.

Záchvaty paniky, při kterých má člověk pocit, že umírá. Trvají někdy 5 minut, jindy třeba půl hodiny. Přichází někdy jednou za týden, jindy i několikrát denně. Budí nás ze spaní. Nedovolí nám vykonávat činnosti, které jsme do té doby dělali běžně, s chutí, s láskou. Jít nakoupit, dojet do školy nebo do práce, projet se na kole, tohle všechno nás najednou stojí spoustu sil. Někdy to vůbec nedokážeme a pak brečíme v koutě, že jsme neschopní. Panická porucha dokáže z veselého a zdravého člověka udělat trosku, kterou ovládá strach.

Strach o vlastní život, strach z toho vyjít z bytu, protože venku se nám může udělat blbě...Strach z vážných nemocí...Z prostor, ze kterých se špatně utíká - divadlo, kino, zácpa na silnici, MHD... Strach navštívit místa, kde se nám jednou udělalo zle, protože by to mohlo přijít zas...Strach být doma sám, protože co kdyby...A nakonec strach ze strachu...Strach, který provází šílené projevy:

- motání hlavy, závratě,
- nemožnost se nadechnout,
- třes a bušení srdce,
- sucho v puse,
- tlak na hrudi,
- knedlík v krku,
- ztuhlé nohy,
- pocení se,
- pocit, že musíme zešílet,
- pocit odosobnění, derealizace,
- potřeba utéct z místa/situace,
- katastrofické myšlenky a spousta dalších.

Díky za psychologa

Ta neskutečná úleva, že existují lidé, kteří mají stejné problémy, že nejsem simulant ani cvok...a že to má řešení, ta se nedá popsat. Spojila jsem se se skupinkou a s některými jsem v kontaktu dodnes. K terapeutovi jsem se objednala taky tentýž den. O týden později na první návštěvě jsem uslyšela diagnozu i z jeho úst. ,,Trpíte panickou poruchou a záchvaty strachu. Nebojte se, s tím se dá dobře pracovat a my to zvládneme." 

Psycholog vysvětlil podstatu úzkosti. Pochopila jsem, že ve fázi panické ataky nejsou fyzické projevy špatně. V průběhu terapií mě naučil relaxovat, dostat pod kontrolu začínající i probíhající záchvat paniky. Protože mě čekal maturitní ročník, nechala jsem si nakonec předepsat i lehká antidepresiva, která jsem po necelém roce vysadila a nikdy víc se k lékům nevrátila.

Ustála jsem to, odmaturovala, dokončila školu, aniž by o mých potížích někdo (vyjma rodiny) věděl. Tenkrát nebylo IN chodit k psychologovi a já se za své stavy styděla. Nechtěla jsem na škole vybočovat a mít nálepku "Ta divná"...O tomhle se prostě nemluvilo.

Ostatně před těmi 15 lety téměř neexistovaly informace o úzkostných poruchách. Potvrdil mi to nedávno i známý psycholog. Dnes si naopak něčím podobným prochází spousta lidí kolem mě. Za poslední rok jsem své zkušenosti předala asi 5 známým. Děsí mě to, je to šílené. Rychlé životní tempo, stres v práci, minimum času na relax...tohle vše si vybírá daň v podobě psychických potíží.

A najednou byla fuč...na pár let

Po ukončení školy jsem od základů změnila život. Přestěhovala se na druhý konec republiky, rozešla se po dlouhých letech s klukem, našla si práci, nové koníčky, přátele, vysadila léky (sama, naráz, a to fakt nedoporučuju) a začala žít. Volně dýchat. Zbavila jsem se všech stresorů...a panická porucha zmizela. Tedy, myslela jsem si, že zmizela. O pár let později jsem se měla přesvědčit, že se jen stáhla a číhala na vhodný okamžik, aby zaútočila (ale o tom budu psát jindy).



Ráda bych povzbudila všechny, kdo mají podobné potíže - dá se s tím žít. A to plnohodnotně :) Důležité je vyhledat odborníka, přijmout tuhle nemoc jako součást sebe, nebát se o ní mluvit a postavit se jí. Lehko se to říká a vím, že člověk, který právě prožívá jednu ataku za druhou těžko uvěří, ale je to "jen" v naší hlavě.

S panickou poruchou jsem zvládla:

- užít si maturitní ples a odmaturovat,
- přestěhovat se 200 km, najít si první práci,
- měsíční pracovní školení na druhém konci republiky,
- vystudovat dálkově vysokou školu,
- změnit partnera :),
- hrát veřejně s kapelou,
- cestovat autobusem i letecky do ciziny,
- odjet sama do Paříže, Itálie, Švýcarska,
- lézt po skalách a jezdit do míst, kde není signál,
- sebrat se z úplného dna po potratu, kdy rozhozené hormony a psychika způsobily takové tóčo, že jsem přemýšlela nad hospitalizací
- v klidu si vychutnat koncert v nacpané hale na sedadle uprostřed řady,
- otěhotnět, porodit a vychovávat 2 děti.

Máme výročí

Letos v srpnu je to 15 let, co jsem se s Pepkou (jak paniku důvěrně nazývám) setkala poprvý. Celou tu dobu je se mnou. Nikdy mě asi úplně neopustí. Přichází ve vlnách. Pár let se drží v ústraní a pak se ozve. Někdy jen vystrčí růžky a připomene se, jindy se přihrne jako velká voda a na pár měsíců mě semele. Za ty roky se vrátila 3x. Díky bohu mám teď 5 let období klidu, jen před menstruací se mrška ozývá.

Dlouho to trvalo, než jsem ji přijala jako součást sebe. Někdo má cukrovku, někdo dispozice být úzkostnější. Tak to prostě je. Pochopila jsem, že se mi nesnaží zničit život. Je to přesně naopak. Ukazuje mi, že je v mém životě něco špatně. Mám se zastavit a podívat se na to, jestli náhodou nedělám některé věci jen proto, že se ode mě očekávají. Jestli žiju tak, jak chci já, nebo tak, jak chtějí jiní. Jestli nepotlačuji sama sebe, svá přání, své touhy...Krom toho předmaturitního poprvé jsem se nikdy nevrátila k žádným lékům. Pomáhají, to bez debat, ale neřeší příčinu. Umím s ní už žít a pracovat. Je to někdy peklo, když se záchvaty objeví, jakmile ale poznám, co mi panická porucha chce říct, zažívám obrovská vítězství.

A co vy, máte zkušenost s něčím podobným? Budu ráda, když napíšete, myslím, že je potřeba o těhle věcech mluvit.



2 komentáře:

  1. Ano, mám. Já s podobnou věcí "slavím" výročí právě letos. Je mi 20 a první záchvat úzkosti jsem měla už v deseti letech, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Během let samozřejmě různá vyšetření, nic se nezjistilo a nikdo mi nevěřil. Pro všechny jsem byla simulant. Od té doby jsem měla dvakrát stavy, kdy jsem byla na úplném dně. Bála jsem se chodit i do sprchy, myslela si, že umřu, udusím se ve spánku apod. Lehká antidepresiva a léky proti úzkosti jsem měla jen krátkou dobu, naučila jsem se to ovládat tak, abych mohla normálně žít. Samozřejmě mě to občas dost nemile překvapí a nervózní jsem i tak před každou delší cestou mimo domov. Nejhorší je ten pocit, když se dlouho nic neděje, člověk je šťastný a najednou to udeří zničehonic, člověk s tím nepočítá. Dlouho jsem se kvůli tomu cítila méněcenná, ale beru to teď tak, že jsou i horší věci a prostě jsem jednou úzkostlivá a nikdy to úplně nevymažu, musím se s tím umět poprat. Přeju hodně štěstí a sil, ať tě záchvaty potkávají co nejméně. :)

    L E N K A

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za sdílení :) Jsem ráda, že to vnímáš stejně jako já, prostě jednou mám úzkostnější povahu a nejde to změnit. Já v tom svém posledním období se dostala tak hluboko, že sem se fakt učila chodit z bytu ven. Udělalo se mi blbě jen jsem vylezla ze dveří. Ale měla jsem obrovskou motivaci, takže nejdřív do výtahu, pak kolem baráku, pak se psem na protější hřiště...bylo to něco šílenýho. Přeji taky, ať tě ta mrcha potkává co nejmíň.

      Vymazat

My Instagram