Bez mobilu a peněz s dětma na pouť nelez...

Představte si, že vás muž vysadí se dvěma dětma na místě, které vůbec neznáte. Byli jste tam tak 1x v životě. Je sice ve vašem městě, ale dost odlehlé. Na tom místě se nachází lesní školka, kam míříme. A zrovna v tento týden tam je také veliká pouť...S sebou nemáte mobil, peněženku, kartu, jen ty děti a v kapse 60 Kč....
Úkoly:
1) projít poutí do lesní školky
2) absolvovat den otevřených dveří a něco si z něho odnést
3) nezabít dítě, když vám na tu pouť zdrhne v nestřeženém okamžiku
4) projít poutí zpátky
5) zorientovat se, kde vlastně jsme a nějak se dostat domů
6) ustát všechno v klidu
Když mě muž na místě určení ráno vysadil a já viděla kolotoče, sevřely se mi půlky. Pak mi došlo, že se točí až odpoledne a uklidnila jsem se. Ehm...běžně začínají ve 14 hodin. Jen dneska, dneska bylo na pouti dopoledne pro školky zdarma....


Do lesní MŠ jsme ale došli v pohodě, pouť ještě nejela. Přihlášku jsem odevzdala, z povídání o fungování si něco pamatuju, syn se zapojil, pohrál, zacvičil, prozkoumal zázemí, jedné holčičce zkrášlil čepici hlínovým posypem, od dalšího kloučka schytal pro změnu blátivou spršku on, dostal hysterák, že je celej špííínavej a od bláááááááta, a že se mu to nelíbí...(což, věru, v lesní školce, kde tak bude vypadat den co den, a běžně tak denně vypadá, působilo fakt výborně...)
V 10 se rozjely atrakce na pouti. Nahrnuly se tam školky snad z celého města. Mraky dětí. Synátor to zjistil o minutu dřív, než já. Zmizel. V jednu chvíli jsem to ho viděla s dětma z lesní školky, v druhé chvíli nebyl. Nevěřícně jsem koukala tam, kde stál a najednou nebyl. Chvíle paniky, ale uvažuju radionálně. Silnice žádná. Řeka docela daleko. Bude v budově. Není. Zdrhnul na pouť. Mám bod za to, že jsem na něj neječela nebo ho nezabila, když mi ho školková průvodkyně pomohla najít. Díky, Andy.
V lesní MŠ jsme se zdrželi ještě asi dvacet minut. Pak už synovo touha po kolotočích převážila. Nechtěl čekat na to, až půjdeme s dětma společně, chtěl hned. Tak jdem. Buď ho taky svezou zdarma, nebo mu nějaký atrakce zaplatím a užijeme si to.
Bylo by to fajn, kdybych v tu chvíli nezjistila, že peněženka i mobil zůstaly doma. A že v kapse mám 60 Kč, ze kterých krom něčeho na pouti musím za 27 Kč pořídit lístky na MHD. Začínám se potit a není to vedrem. Je mi jasný, že dítě se musí svézt, jinak bude hysterák až domů.
Připojujeme se tedy k cizí mateřince a já k nim syna naféra upíchnu. Dělám, že nevidím, když sedá do bouracích autíček k jejich dětem. Rozjíždí se. Paní učitelka se sice podivila, když zahlédla o kluka víc, ale já se tvářím omluvně, že mi tam zdrhl dřív, než jsem stihla zasáhnout.
Mise kolotoč splněna. Další atrakce si nechává rozmluvit. Chce ale něco sladkýho. Mám na výběr - koupit a v klidu absolvovat zbytek cesty, nebo nekoupit a jít s uřvánkem. Modlim se, aby si teda vybral něco do 30 Kč, který mi zbejvaj. Nechci vypadat jak matka, která dítěti nekoupí za 50 perníček, ale taky nechci jít domů pěšky, nebo jet načerno, že jo.. Taky nestojím o pláč, už jen proto, že mi mladší na břiše usnula. Svítí tam na něj naštěstí veliké, barevné, sladké lízátko, jehož složení v životě nechci znát. Stojí rovný tři pětky. Ufff.
Tak, a teď ještě vymotat se z téhle neznámé části města, najít trafiku, koupit jízdenku, najít MHD a dojet domů. Můj orientační smysl je nulovej. Dvakrát třikrát mě zatočíte a ztratím se i u nás v sídlišti. Když jsem se do města přistěhovala, musela jsem chodit podél tramvajových kolejí, abych trefila tam, kam jsem měla namířeno. Když tam tramvaj nevedla, byla jsem dost v háji. Bez legrace.
Jdeme směrem, kde tuším hlavní silnici. Jdeme blbě. Ptám se prvního člověka na cestu. Polopaticky vysvětlí. Podle instrukcí jdem. Zase blbě. Syn líže a líže, mladší stále spí, mě je horko, mám hlad, ale jdu, dokud je ticho. Ptám se ještě 2x, nakonec zastávku najdeme a po dvou přestupech dojedeme domů.
Nevím, v jaké fázi cyklu jsem, ale chci jí mít pořád. Byla jsem celou dobu relativně klidu, u mě věc nevídaná. A nerozhodilo mě moc ani to, že odpoledne dcerka našla razítkovací barvu a zkrášlila svůj obličej, koberec, zeď, postel, houpací prkno i bráchu tak, že jsem všechno hodinu drhla.
A jaký den jste měli vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat

My Instagram