Jak mocný je strach aneb Proč jsem přenášela

Už je to rok, co jsem s napětím očekávala, kdy se rozhodneš vykouknout na svět. Minul první termín, minulo dalších několik dnů a já na kontrolách v porodnici stále slyšela - nic se zatím nechystá, ale může se to kdykoli změnit. Neměnilo. Pátý den po termínu jsem tedy naklusala do ordinace a bylo mi jasné, že domů odejdu s datem nástupu na vyvolání. A taky že jo. Neporodíte-li do 26.3., další den v pondělí ráno nástup. Stáhly se mi strachem půlky, protože jestli jsem něco fakt nechtěla, byl to vyvolávanej porod. Doma jsem brečela, přemlouvala tě, ať už konečně vylezeš, drhla podlahu, lezla (doslova) po okolních kopcích...no prostě všecky ty babský rady. A nic.



Dneska už vím, že jsi vyčkávala proto, abys mi dopřála čas. Já jsem totiž vůbec nebyla připravená na to, mít dvě děti. Ačkoli jsi byla plánovaná a těšila jsem se, byl to strach, kdo převzal vládu nad ostatními pocity. Bála jsem se. Bála jsem se strašně moc:

- toho, jestli zvládnu tu péči, kterou jsem už dávno zapomněla
- jak se naučíme společně fungovat
- jestli starší nebude moc žárlit
- že mě v šestinedělí zase chytne poporodní blues jako u prvorozeného
- že se staršímu nezvládnu věnovat
- že nepůjde kojení
- že taky nebudeš spát a já budu zase polomrtvá, jako to bylo u syna
- celého prvního roku, protože si děti užívám nejvíc od chvíle, kdy už tak nějak víc komunikují

Celý konec těhotenství jsem tě přemlouvala, ať vylezeš klidně i o pár dní dřív. Podvědomě jsem se ale snažila prodloužit tu dobu, kdy mám jen jedno dítě a s ním už relativně zajetý klid.

Až když jsem dostala termín vyvolávání, došlo mi, že tě tam nemůžu držet věčně. A že jsem přeci chtěla prožít přirozený porod, nikoli lékařsky vedený. Začala jsem se pomalu uklidňovat, relaxovat, užívala si jarních dnů se synem, udělala si čas na sebe. A den před termínem jsem tě dokázala pustit. Narodila ses přesně tak, jak jsem si přála.

Během porodu jsme spolu zažily ještě jeden zajímavý okamžik. Jak mocný je strach. První porod měl hodně dramatický závěr, ačkoli tomu předtím nic nenasvědčovalo. A já se při tvém porodu podvědomě bála, že by to mohlo dopadnout stejně. Tělo chtělo rodit, tys na svět chtěla...a já tě držela pořád centimetr před cílem. Kontrakce jak blázen, ale na finále to ještě nebylo.

Trvalo to dlouho, až se porodní asistentka zeptala, zda nechci oxytocin. Že už chybí maličko, ale nehýbe se to. Měla jsem v porodním plánu, že ho nechci, přesto jsem teď vysílením souhlasila. V podvědomí ale blikla ta správná kontrolka. Ve vteřině jsem se uklidnila, že přeci všecko půjde jako po másle. PA se ke mě jen stihla přiblížit s kanylou, abych jí hlásila, že už není třeba. A nebylo. Uvolnila jsem ti cestu, abys mohla v klidu a přirozeně přijít mezi nás.

Děkuji ti za to, jak moc mě každý den učíš. A krásné narozeniny :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

My Instagram