srpna 14, 2018

Když do života vstoupí panická porucha

by , in
„Možná by bylo vhodné zajít s dcerou k psychologovi,“ řekla mojí mámě doktorka poté, co jsem u ní skončila s dechovou tísní. Za poslední půlrok snad po desáté. A to nepočítám ten maraton absolvovaných vyšetření u dalších odborníků. 


„Já ale přece nejsem cvok,“ vystartovala jsem. „Nemám žádný psychický problémy, ale fyzický. Nemůžu dejchat, motá se mi hlava, buší srdce, klepou se mi ruce, na hrudi mám šutr, v krku knedlík...Nejsem schopná jezdit vlakem do školy. Co mi s tím pomůže psycholog? Doprčič, je mi 18, měla bych si užívat života, místo toho půl roku běhám po doktorech a nikdo z vás mi není schopnej říct, co mi je...a tak mě pošlete k Chocholouškovi?“ málem jsem se rozbrečela.

Je to už 15 let, ale tenhle den si pamatuju pořád stejně. A taky uklidňující slova doktorky, že někdy jsou fyzické projevy sice nesnesitelné, ale problém je skutečně psychického rázu.



Z veselé studentky troska

Doma mi to nedalo, jak rodiče ráno odešli do práce, sedla jsem k internetu a hledala. A další dny znovu a znovu. Internet byl tenkrát pomalý, drahý a já měla k dobru vždy tak hodinu denně, v době levného tarifu. Asi po 14 dnech (kdy mi samosebou bylo pořád blbě) jsem se konečně dostala k jedné diskusi. Lidé v ní popisovali tytéž problémy, jako jsem měla já. Procházeli stejnou situací, lítali od jednoho doktora k druhému a slýchali, že jsou naprosto zdrávi...Až ten psycholog odhalil situaci a vyřkl diagnozu - Panická porucha.

Záchvaty paniky, při kterých má člověk pocit, že umírá. Trvají někdy 5 minut, jindy třeba půl hodiny. Přichází někdy jednou za týden, jindy i několikrát denně. Budí nás ze spaní. Nedovolí nám vykonávat činnosti, které jsme do té doby dělali běžně, s chutí, s láskou. Jít nakoupit, dojet do školy nebo do práce, projet se na kole, tohle všechno nás najednou stojí spoustu sil. Někdy to vůbec nedokážeme a pak brečíme v koutě, že jsme neschopní. Panická porucha dokáže z veselého a zdravého člověka udělat trosku, kterou ovládá strach.

Strach o vlastní život, strach z toho vyjít z bytu, protože venku se nám může udělat blbě...Strach z vážných nemocí...Z prostor, ze kterých se špatně utíká - divadlo, kino, zácpa na silnici, MHD... Strach navštívit místa, kde se nám jednou udělalo zle, protože by to mohlo přijít zas...Strach být doma sám, protože co kdyby...A nakonec strach ze strachu...Strach, který provází šílené projevy:

- motání hlavy, závratě,
- nemožnost se nadechnout,
- třes a bušení srdce,
- sucho v puse,
- tlak na hrudi,
- knedlík v krku,
- ztuhlé nohy,
- pocení se,
- pocit, že musíme zešílet,
- pocit odosobnění, derealizace,
- potřeba utéct z místa/situace,
- katastrofické myšlenky a spousta dalších.

Díky za psychologa

Ta neskutečná úleva, že existují lidé, kteří mají stejné problémy, že nejsem simulant ani cvok...a že to má řešení, ta se nedá popsat. Spojila jsem se se skupinkou a s některými jsem v kontaktu dodnes. K terapeutovi jsem se objednala taky tentýž den. O týden později na první návštěvě jsem uslyšela diagnozu i z jeho úst. ,,Trpíte panickou poruchou a záchvaty strachu. Nebojte se, s tím se dá dobře pracovat a my to zvládneme." 

Psycholog vysvětlil podstatu úzkosti. Pochopila jsem, že ve fázi panické ataky nejsou fyzické projevy špatně. V průběhu terapií mě naučil relaxovat, dostat pod kontrolu začínající i probíhající záchvat paniky. Protože mě čekal maturitní ročník, nechala jsem si nakonec předepsat i lehká antidepresiva, která jsem po necelém roce vysadila a nikdy víc se k lékům nevrátila.

Ustála jsem to, odmaturovala, dokončila školu, aniž by o mých potížích někdo (vyjma rodiny) věděl. Tenkrát nebylo IN chodit k psychologovi a já se za své stavy styděla. Nechtěla jsem na škole vybočovat a mít nálepku "Ta divná"...O tomhle se prostě nemluvilo.

Ostatně před těmi 15 lety téměř neexistovaly informace o úzkostných poruchách. Potvrdil mi to nedávno i známý psycholog. Dnes si naopak něčím podobným prochází spousta lidí kolem mě. Za poslední rok jsem své zkušenosti předala asi 5 známým. Děsí mě to, je to šílené. Rychlé životní tempo, stres v práci, minimum času na relax...tohle vše si vybírá daň v podobě psychických potíží.

A najednou byla fuč...na pár let

Po ukončení školy jsem od základů změnila život. Přestěhovala se na druhý konec republiky, rozešla se po dlouhých letech s klukem, našla si práci, nové koníčky, přátele, vysadila léky (sama, naráz, a to fakt nedoporučuju) a začala žít. Volně dýchat. Zbavila jsem se všech stresorů...a panická porucha zmizela. Tedy, myslela jsem si, že zmizela. O pár let později jsem se měla přesvědčit, že se jen stáhla a číhala na vhodný okamžik, aby zaútočila (ale o tom budu psát jindy).



Ráda bych povzbudila všechny, kdo mají podobné potíže - dá se s tím žít. A to plnohodnotně :) Důležité je vyhledat odborníka, přijmout tuhle nemoc jako součást sebe, nebát se o ní mluvit a postavit se jí. Lehko se to říká a vím, že člověk, který právě prožívá jednu ataku za druhou těžko uvěří, ale je to "jen" v naší hlavě.

S panickou poruchou jsem zvládla:

- užít si maturitní ples a odmaturovat,
- přestěhovat se 200 km, najít si první práci,
- měsíční pracovní školení na druhém konci republiky,
- vystudovat dálkově vysokou školu,
- změnit partnera :),
- hrát veřejně s kapelou,
- cestovat autobusem i letecky do ciziny,
- odjet sama do Paříže, Itálie, Švýcarska,
- lézt po skalách a jezdit do míst, kde není signál,
- sebrat se z úplného dna po potratu, kdy rozhozené hormony a psychika způsobily takové tóčo, že jsem přemýšlela nad hospitalizací
- v klidu si vychutnat koncert v nacpané hale na sedadle uprostřed řady,
- otěhotnět, porodit a vychovávat 2 děti.

Máme výročí

Letos v srpnu je to 15 let, co jsem se s Pepkou (jak paniku důvěrně nazývám) setkala poprvý. Celou tu dobu je se mnou. Nikdy mě asi úplně neopustí. Přichází ve vlnách. Pár let se drží v ústraní a pak se ozve. Někdy jen vystrčí růžky a připomene se, jindy se přihrne jako velká voda a na pár měsíců mě semele. Za ty roky se vrátila 3x. Díky bohu mám teď 5 let období klidu, jen před menstruací se mrška ozývá.

Dlouho to trvalo, než jsem ji přijala jako součást sebe. Někdo má cukrovku, někdo dispozice být úzkostnější. Tak to prostě je. Pochopila jsem, že se mi nesnaží zničit život. Je to přesně naopak. Ukazuje mi, že je v mém životě něco špatně. Mám se zastavit a podívat se na to, jestli náhodou nedělám některé věci jen proto, že se ode mě očekávají. Jestli žiju tak, jak chci já, nebo tak, jak chtějí jiní. Jestli nepotlačuji sama sebe, svá přání, své touhy...Krom toho předmaturitního poprvé jsem se nikdy nevrátila k žádným lékům. Pomáhají, to bez debat, ale neřeší příčinu. Umím s ní už žít a pracovat. Je to někdy peklo, když se záchvaty objeví, jakmile ale poznám, co mi panická porucha chce říct, zažívám obrovská vítězství.

A co vy, máte zkušenost s něčím podobným? Budu ráda, když napíšete, myslím, že je potřeba o těhle věcech mluvit.



dubna 19, 2018

Bez mobilu a peněz s dětma na pouť nelez...

by , in
Představte si, že vás muž vysadí se dvěma dětma na místě, které vůbec neznáte. Byli jste tam tak 1x v životě. Je sice ve vašem městě, ale dost odlehlé. Na tom místě se nachází lesní školka, kam míříme. A zrovna v tento týden tam je také veliká pouť...S sebou nemáte mobil, peněženku, kartu, jen ty děti a v kapse 60 Kč....
Úkoly:
1) projít poutí do lesní školky
2) absolvovat den otevřených dveří a něco si z něho odnést
3) nezabít dítě, když vám na tu pouť zdrhne v nestřeženém okamžiku
4) projít poutí zpátky
5) zorientovat se, kde vlastně jsme a nějak se dostat domů
6) ustát všechno v klidu
Když mě muž na místě určení ráno vysadil a já viděla kolotoče, sevřely se mi půlky. Pak mi došlo, že se točí až odpoledne a uklidnila jsem se. Ehm...běžně začínají ve 14 hodin. Jen dneska, dneska bylo na pouti dopoledne pro školky zdarma....


Do lesní MŠ jsme ale došli v pohodě, pouť ještě nejela. Přihlášku jsem odevzdala, z povídání o fungování si něco pamatuju, syn se zapojil, pohrál, zacvičil, prozkoumal zázemí, jedné holčičce zkrášlil čepici hlínovým posypem, od dalšího kloučka schytal pro změnu blátivou spršku on, dostal hysterák, že je celej špííínavej a od bláááááááta, a že se mu to nelíbí...(což, věru, v lesní školce, kde tak bude vypadat den co den, a běžně tak denně vypadá, působilo fakt výborně...)
V 10 se rozjely atrakce na pouti. Nahrnuly se tam školky snad z celého města. Mraky dětí. Synátor to zjistil o minutu dřív, než já. Zmizel. V jednu chvíli jsem to ho viděla s dětma z lesní školky, v druhé chvíli nebyl. Nevěřícně jsem koukala tam, kde stál a najednou nebyl. Chvíle paniky, ale uvažuju radionálně. Silnice žádná. Řeka docela daleko. Bude v budově. Není. Zdrhnul na pouť. Mám bod za to, že jsem na něj neječela nebo ho nezabila, když mi ho školková průvodkyně pomohla najít. Díky, Andy.
V lesní MŠ jsme se zdrželi ještě asi dvacet minut. Pak už synovo touha po kolotočích převážila. Nechtěl čekat na to, až půjdeme s dětma společně, chtěl hned. Tak jdem. Buď ho taky svezou zdarma, nebo mu nějaký atrakce zaplatím a užijeme si to.
Bylo by to fajn, kdybych v tu chvíli nezjistila, že peněženka i mobil zůstaly doma. A že v kapse mám 60 Kč, ze kterých krom něčeho na pouti musím za 27 Kč pořídit lístky na MHD. Začínám se potit a není to vedrem. Je mi jasný, že dítě se musí svézt, jinak bude hysterák až domů.
Připojujeme se tedy k cizí mateřince a já k nim syna naféra upíchnu. Dělám, že nevidím, když sedá do bouracích autíček k jejich dětem. Rozjíždí se. Paní učitelka se sice podivila, když zahlédla o kluka víc, ale já se tvářím omluvně, že mi tam zdrhl dřív, než jsem stihla zasáhnout.
Mise kolotoč splněna. Další atrakce si nechává rozmluvit. Chce ale něco sladkýho. Mám na výběr - koupit a v klidu absolvovat zbytek cesty, nebo nekoupit a jít s uřvánkem. Modlim se, aby si teda vybral něco do 30 Kč, který mi zbejvaj. Nechci vypadat jak matka, která dítěti nekoupí za 50 perníček, ale taky nechci jít domů pěšky, nebo jet načerno, že jo.. Taky nestojím o pláč, už jen proto, že mi mladší na břiše usnula. Svítí tam na něj naštěstí veliké, barevné, sladké lízátko, jehož složení v životě nechci znát. Stojí rovný tři pětky. Ufff.
Tak, a teď ještě vymotat se z téhle neznámé části města, najít trafiku, koupit jízdenku, najít MHD a dojet domů. Můj orientační smysl je nulovej. Dvakrát třikrát mě zatočíte a ztratím se i u nás v sídlišti. Když jsem se do města přistěhovala, musela jsem chodit podél tramvajových kolejí, abych trefila tam, kam jsem měla namířeno. Když tam tramvaj nevedla, byla jsem dost v háji. Bez legrace.
Jdeme směrem, kde tuším hlavní silnici. Jdeme blbě. Ptám se prvního člověka na cestu. Polopaticky vysvětlí. Podle instrukcí jdem. Zase blbě. Syn líže a líže, mladší stále spí, mě je horko, mám hlad, ale jdu, dokud je ticho. Ptám se ještě 2x, nakonec zastávku najdeme a po dvou přestupech dojedeme domů.
Nevím, v jaké fázi cyklu jsem, ale chci jí mít pořád. Byla jsem celou dobu relativně klidu, u mě věc nevídaná. A nerozhodilo mě moc ani to, že odpoledne dcerka našla razítkovací barvu a zkrášlila svůj obličej, koberec, zeď, postel, houpací prkno i bráchu tak, že jsem všechno hodinu drhla.
A jaký den jste měli vy?
března 24, 2018

Jak mocný je strach aneb Proč jsem přenášela

by , in
Už je to rok, co jsem s napětím očekávala, kdy se rozhodneš vykouknout na svět. Minul první termín, minulo dalších několik dnů a já na kontrolách v porodnici stále slyšela - nic se zatím nechystá, ale může se to kdykoli změnit. Neměnilo. Pátý den po termínu jsem tedy naklusala do ordinace a bylo mi jasné, že domů odejdu s datem nástupu na vyvolání. A taky že jo. Neporodíte-li do 26.3., další den v pondělí ráno nástup. Stáhly se mi strachem půlky, protože jestli jsem něco fakt nechtěla, byl to vyvolávanej porod. Doma jsem brečela, přemlouvala tě, ať už konečně vylezeš, drhla podlahu, lezla (doslova) po okolních kopcích...no prostě všecky ty babský rady. A nic.



Dneska už vím, že jsi vyčkávala proto, abys mi dopřála čas. Já jsem totiž vůbec nebyla připravená na to, mít dvě děti. Ačkoli jsi byla plánovaná a těšila jsem se, byl to strach, kdo převzal vládu nad ostatními pocity. Bála jsem se. Bála jsem se strašně moc:

- toho, jestli zvládnu tu péči, kterou jsem už dávno zapomněla
- jak se naučíme společně fungovat
- jestli starší nebude moc žárlit
- že mě v šestinedělí zase chytne poporodní blues jako u prvorozeného
- že se staršímu nezvládnu věnovat
- že nepůjde kojení
- že taky nebudeš spát a já budu zase polomrtvá, jako to bylo u syna
- celého prvního roku, protože si děti užívám nejvíc od chvíle, kdy už tak nějak víc komunikují

Celý konec těhotenství jsem tě přemlouvala, ať vylezeš klidně i o pár dní dřív. Podvědomě jsem se ale snažila prodloužit tu dobu, kdy mám jen jedno dítě a s ním už relativně zajetý klid.

Až když jsem dostala termín vyvolávání, došlo mi, že tě tam nemůžu držet věčně. A že jsem přeci chtěla prožít přirozený porod, nikoli lékařsky vedený. Začala jsem se pomalu uklidňovat, relaxovat, užívala si jarních dnů se synem, udělala si čas na sebe. A den před termínem jsem tě dokázala pustit. Narodila ses přesně tak, jak jsem si přála.

Během porodu jsme spolu zažily ještě jeden zajímavý okamžik. Jak mocný je strach. První porod měl hodně dramatický závěr, ačkoli tomu předtím nic nenasvědčovalo. A já se při tvém porodu podvědomě bála, že by to mohlo dopadnout stejně. Tělo chtělo rodit, tys na svět chtěla...a já tě držela pořád centimetr před cílem. Kontrakce jak blázen, ale na finále to ještě nebylo.

Trvalo to dlouho, až se porodní asistentka zeptala, zda nechci oxytocin. Že už chybí maličko, ale nehýbe se to. Měla jsem v porodním plánu, že ho nechci, přesto jsem teď vysílením souhlasila. V podvědomí ale blikla ta správná kontrolka. Ve vteřině jsem se uklidnila, že přeci všecko půjde jako po másle. PA se ke mě jen stihla přiblížit s kanylou, abych jí hlásila, že už není třeba. A nebylo. Uvolnila jsem ti cestu, abys mohla v klidu a přirozeně přijít mezi nás.

Děkuji ti za to, jak moc mě každý den učíš. A krásné narozeniny :)
března 21, 2018

Mononukleoza u ročního dítěte

by , in
Poslední týdny byly velice náročné. Tryskomyška stonala od konce února. Nikdo pořádně nevěděl, co se v tom tělíčku děje. Horečky bez dalších příznaků, dva dny klid a pak zase nanovo. Po třech týdnech diagnostikována mononukleoza :O Teď po kontrolních odběrech snad můžu říct, že už bude klid, a že nic podobného v nejbližší době znova nezažijeme. Probíhalo to nějak tahle :( 


23.2. první horečky 39, skončily po třech dnech a přišla vyrážka. 6 nemoc, říkám si. Jenže hned odpoledne vyskočila teplota znova a držela se kolem 37,5. 
28.2. opět skoro 39, jdeme k dr. CRP nízké, moč ok, v krku nic, výtěry čisté...viroza. 
1.-4.3. stále teploty, dítě ruce narvaný v puse, nonstop u prsa, neodložitelné, jinak řve. Je vidět, že jí něco bolí.
5.3. opět dr. CRP apod opět. Odesláni jsme na ORL, jestli to nejsou uši.
5.3. ORL - dostáváme kapičky na počáteční zánět středního ucha. Kapeme, ledujeme a teploty konečně padají. Dva dny klidu.
8.3. kontrola na ORL (dítě opět s horečkou). Píchaná obě ouška. ATB. Teploty zase padají. Dítě během půl dne začíná být veselé.
11.3. horečka je tu zas. Jedem na ORL pohotovost. Píchnuté znovu pravé ouško. Horečka neklesá. Diagnozy, které mě napadají, už opravdu nejsou moc hezké. Poprvé fakt v noci brečím zoufalstvím, protože nic nevím a nemůžu jí pomoct.
12.3. jednou nohou ve špitálu. 3,5 hodiny u naší mudr., CRP...., poslech se nezdá, jedeme na rentgen skrz možný zápal plic. Je tam - v začátku, ale je.
13.3. opět naše dr. - udělány kompletní odběry krve z žíly, moč.
13.3. odpoledne výsledky, podezření na mononukleozu.
14.3. dítě bez teplot. Výsledky potvrzují prodělanou chřipku a mononukleozu...
21.3. týden se držíme bez teplot. Kontrolní výsledky vypadají pozitivně,hodnoty se stabilizují. Můžeme začít chodit ven a pomalu se vracet do normálního režimu. Po Velikonocích další kontrolní odběr. Snad už bude klid. 
února 01, 2018

Nezabít to dítě, nezabít to dítě, nezabít to dítě...aneb z cyklu Pohodová mateřská :D

by , in


Dneska zase přišel jeden z těch dnů, kdy sem chtěla strčit hlavu do kanálu a nevylézt. Jeli jsme na cvičení, prvně. Přijel autobus a bohužel, syn nestihl zmáčknout tlačítko na otevírání dveří. Průser. Nepříčetné, rudé dítě zmítající se mi v náručí jsem vtáhla do busu a doufala, že cestou ho rozptýlím. No ani omylem. Celých 10 minut hystericky řval, že chce vystoupit a počkat na jinej autobus, aby mohl to tlačítko zmáčknout. Já vystoupit chtěla taky, zpocená až na prdeli sem čekala, kdy se od někoho ozve to obligátní - ,,Nechcete si to dítě uklidnit? '' 


Buď jsem působila dost zoufale, nebo byli cestující chápaví, nevím, každopádně do cíle jsme dojeli. 
,,Sláva, konečně vystoupíme, na zastávce znova vysvětlíme, potulíme, přejdeme na tramvaj, a snad to debilní otevírací tlačítko zmáčkne tam.''

Vystoupili jsme a přišel druhej hysterák - nechce vystoupit, nechce jet tramvají, chce jet dál autobusem. Nechybělo málo, aby sebou flákl na zem, kopal nohama a mlátil hlavou. Přidejte si k tomu čas kolem půl 4 odpoledne, teda špička, nejrušnější křižovatku MHD ve městě a je vám jasné, jak jsem se cítila. Zralá na to sebrat dítě, otočit to a jet neviditelným způsobem domů. Vykašlat se na nějaký cvičení, doma si nalejt panáka a zavřít protivátora někam, kde ho neuvidím. 

Ale na to cvíčo jsem ho fakt vzít chtěla. Takže jsem se tak 5x zhluboka nadechla a vyrazili jsme k tramvaji. Staženej zadek, že jestli ty po.raný dveře otevře někdo jinej a syn mi to zopakuje, tak se asi neudržím. Když přijížděla tramvaj, rovnou jsem na spolunastupující volala, že my fakt nutně musíme to tlačítko zmáčknout, jinak bude zle  Díky bohu se to povedlo a zbytek cesty proběhl v klidu. Z cvičení jsme byli oba nadšení. Moje euforie ustoupila ve chvíli, kdy mi došlo, že jaksi musíme stejným způsobem absolvovat cestu domů...Jako přežili jsme to. Ale fakt nevím, jestli to chci snášet 2x týdně. Jestli tohle není obrovská motivace k tomu oprášit řidičák, tak už nevím, co mě za ten volant posadí 
prosince 06, 2017

Proboha, brzděte to dítě

by , in
Před pár dny viděl můj ortoped naší dceru, jak si suverénně kráčí okolo stolu. Drží se jednou rukou, směje se na něj. Tu se zastaví, ohne se pro hračku, pak se zas za jednu ruku postaví. Když dojde na konec, přehmátne si na skříňku a vesele pokračuje dál. Pak sleze na 4, přeleze celý obývák, opře se o zeď, stoupne si a pokračuje v túře po bytě. Chvíli na ní tak koukal a pak pronesl ,,Proboha lidi, koukejte to dítě brzdit. Vždyť to není možný. Z toho může mít v budoucnu akorát problémy."

Podobně se vyjádřila naše pediatrička na nedávné osmiměsíční prohlídce. ,,Hlavně jí v tom nepodporujte. "

Od okolí, známých, rodiny taky pořád slýchám ,,No to si s ní musíš co nejvíc hrát na zemi..." ,,To jí nesmíš dovolit..."

Sakra, že by ale někdo z nich přišel s konstruktivní radou, JAK TEDA TO DÍTĚ ZABRZDIT A ZPOMALIT, to ne. Ono to totiž nejde, že. Mám jí snad přivázat k židli? Nebo jí dát závaží na plínu, aby se teda nezvedla, nebo jak? Obvykle jsem k nevyžádaným radám vcelku tolerantní, ale v tomhle případě mi opravdu zvedají mandle. 

Narodila se 10 dnů po termínu. Nic teda nenasvědčovalo tomu, že si vývojově poskočí o dva měsíce dopředu.  Ale asi jen sbírala síly :D Ve třech měsících se vesele točila na břicho, v šesti si prvně stoupla, v polovině 7 měsíce začla obcházet nábytek. 

Je jí 8 a půl a nezastaví se. Za celý den naspí tak 2-3 hodiny, a jinak je stále v pohybu. V kočáru, v nosítku vydrží tak 30 minut. Pak už ji moc omezuju a dělej mámo, dej mě na zem, jinak něco uslyšíš. Chodit na procházky je momentálně o nervy, leda tak v době spánku. A ani to nejde úplně hladce, protože i při tom spaní se točí, leze, stoupá si div ne na hlavu. 

Nebrzdím jí. V ničem jí nepomáhám, ale nebrzdím. Nejen proto, že fakt nevím, jak. Věřím, že ví sama nejlíp, proč se pro tohle tempo rozhodla. Možná proto, aby mohla brzo lítat venku s bráchou, který je též od narození k neutahání. Nebo mi oba tou svojí obrovskou aktivitou něco mají říct, předat, a já zatím nevím, co to je. 

A tak doma přemýšlíme, kam bezpečně umístit vánoční stromeček a uzavíráme sázky, jestli do konce roku bude chodit. Co myslíte? 
července 11, 2017

Když se jednou matka hodí do pucu...

by , in
Dneska jsem byla objednaná na oční. Po třech letech. Jelikož je můj očař poměrně hezkej chlap, patřičně jsem se na tu událost nachystala. Nové tričko, pěkné kalhoty, lehký make up. Doprovází mě muž, aby v čekárně pohlídal obě děti. To abych si mohla vyšetření užít v klidu a beze spěchu. 
Přicházíme s předstihem, čekárna je ale narvaná, takže je mi jasné, že se to protáhne. Přímo v čekárně sídlí i optika, tak si rovnou vybírám obroučky, abych se po vyšetření moc nezdržovala. Zkouším je s miminem na ruce, nakrucuju se před zrcadlem a mám fakt radost, že mi to sluší...do té doby, než se ozve zlověstný zvuk a na mých rukách, tmavých kalhotách a sandálkách se ocitá celý dceřin oběd.
Zrudnu, zfialovým a mám chuť ječet nahlas. Veškeré šlechtění přišlo na zmar. Konečně se jednou upravím a nevydrží to ani hodinu. Nejhorší pohromu na WC sice odstraním, ale nakonec jdu do ordinace s fleky na kalhotách, zpocená, o odéru raději nemluvím. Navíc za řevu obou dětí. Starší totiž nutně potřeboval taky prohlédnout očíčka, no a mladší odešel zdroj potravy.
Řev se s různou intenzitou ozývá i během vyšetření. Doktor je jako vždycky milej, mou vizáž nekomentuje a o dětech poznamená, že je jim asi vedro :D  Domů odcházím rudá, zpocená až na prdeli, poblitá, s rozmazaným makeupem a navíc o 6 tisíc za nové brýle lehčí. A mám takový dojem, že doktor bude rád, když se znovu uvidíme zase za tři roky :D 

P.S. - pozitivum návštěva měla. Zrak se mi za tu dobu nezhoršil a začínám tedy přemýšlet nad laserovou operací. 11 dioptrií je 11 dioptrií. Takže kdo s ní máte zkušenosti, pište, budu ráda za každý názor.

června 01, 2017

Do Jizerek s kočárkem: 3 trasy, které hravě zvládnete i s miminkem

by , in
Ani s těmi nejmenšími není třeba vzdávat se turistiky po horách. Někdo vezme šátek, Manduku či jiné nosítko, další ale dávají přednost kočárkům. V každém našem pohoří se sjízdné trasy najdou a není jich málo. Tou nejlepší volbou jsou ale z mého pohledu Jizerské hory. A protože máme před sebou krásný víkend, přináším vám tip na 3 nádherné trasy, které si užijete se sporťákem i hlubokou korbičkou.

1. Bukovec - Jizerka - Safírový potok 

(6 km)

Nejznámější osadou Jizerských hor je bezpochyby Jizerka. V povědomí ji máme zejména díky teplotním výkyvům, - 30 stupňové mrazy tu nejsou žádnou výjimkou. Není divu, však je malebná Jizerka nejvýše položenou obcí v ČR. 

Foto: Petr Růžek
Auto nechte na parkovišti pod Bukovcem. Až do Jizerky jděte po cyklostezce, souběžně s ní jdou i modrá a červená turistická značka. U Langeho památníku se připojíte na NS Tři iseriny. V Jizerce lze navštívit Muzeum Jizerských hor. 

Projděte osadou, stále po cyklostezce a okolo Hnojového domu zamiřte k rašeliništi. Opustíte pohodlnou asfaltku a čeká vás chůze po dřevěných chodníčcích. I pro kočárek jsou ale pohodlné.

Foto: Hynek Vermouzek
Z rašeliniště se vracíte zpátky, ale hned na první odbočce zahněte doprava, k Safírovému potoku. Nádherná procházka, ale po úzké pěšince vhodné pro pořádná terénní kola. Po cca 1 km se napojíte opět na cyklotrasu, která vás dovede zpět skrz Jizerku až do Bukovce.

2. Bedřichov - Blatný rybník - Nová louka 

(9 km)

Tato trasa je oficiálně označená jako bezbariérová. S kočárkem tedy nebudete mít nejmenší problém. Vychází se z Bedřichova, z rozcestí U stadionu, po cyklostezce 3023. Po cca dvou kilometrech uhněte doprava. Cesta je neznačená, opět asfaltová. Dojdete k Blatnému rybníku. 

Foto: Vítězslav Hudský
U Blatného rybníka se napojte na modrou turistickou trasu a pokračujte na Novou Louku. Tam se posilněte a prohlédněte Šámalovu chatu - bývalý lovecký zámeček Clam-Gallasů, který měl za první republiky v užívání Dr. Přemysl Šámal, kancléř T. G. Masaryka. 


Od Šámalovy chaty jděte po modré na rozcestí U Nové Louky, kde se napojíte na žlutou. Ta vás dovede zpět do Bedřichova. Cestou budete míjet Klikvovou louku, kde pramení Bílá Nisa. Okruh měří cca 9 km. 

Foto: Vítězslav Hudský
Pokud byste si chtěli cestu prodloužit, můžete z Nové Louky vyrazit po žluté na Gregorův kříž, a přes Olivetskou horu se dostat až k vodní nádrži Bedřichov. Jsou to další cca 4 km.

3. Bedřichov - vodní nádrž Bedřichov a zpět 

(7 km)


K přehradě Černá Nisa, jak se Bedřichovské vodní nádrži také říká, se dostanete z Bedřichova, konkrétně ze sedla Maliník. Tam se nalézá i parkoviště. K přehradě vás dovede zelená turistická značka. Cesta je nenáročná, s kočárkem i malými dětmi jde bez problémů zvládnout. Zpět se vracíte stejnou trasou.

Foto: Vítězslav Hudský
Pokud byste si chtěli výlet prodloužit, pokračujte od přehrady dále k Závorám. Na rozcestí Pod Olivetskou horou se dejte směr Gregorův kříž a pak přes Novou Louku zpátky do Bedřichova. Takto měří okružní putování 11,5 km. Jedná se opět o oficiální bezbariérovou trasu. 


 Tak co, kam o víkendu vyrazíte? Napište mi, kam se chystáte, nebo naopak kde se vám líbilo. A pokud vám tyto trasy nestačí, nakoukněte na můj online průvodce S kočárkem na hory. Třeba vás inspiruje k výběru dovolené :) 
května 17, 2017

DIY: Sirup ze smrkových výhonků proti kašli a nachlazení

by , in
Čím dál víc se snažím využívat v každodenním životě využívat dary přírody. Sbírat bylinky, pěstovat vlastní, vyrábět med z pampelišek, šťávy z bezu, trnek...Pro někoho běžná věc. Mě k podobným věcem nikdo nevedl a ten obrat přišel až s dětmi. I v medicíně tedy zkouším nejdřív osvědčené přírodní léky, a pak až ty chemické. A protože mám za chatou krásné a čisté smrky, vyrazili jsme o víkendu na smrkové výhonky. Proč? Na sirup proti kašli a nachlazení. 

Co je k výrobě sirupu potřeba?

K výrobě sirupu toho moc nepotřebujete. Nejdůležitější jsou mladé smrkové výhonky (o délce do 5 cm se doporučuje). Ty se sbírají v dubnu - květnu, záleží na tom, ve které oblasti se pohybujete. Jsou to ty krásně zelené konce smrkových větviček. Můžete je otrhávat, ale klidně vezměte na pomoc nůžky. 
Dále si připravte:
- cukr (používám třtinový, sirup se ale dělá i s klasickým krystalovým)
- citron (nemusí být)
- 3 nebo 5 litrovou uzavíratelnou sklenici

Jak postupovat? 

Výroba je velmi jednoduchá. Výhonky propláchněte studenou vodou, aby se vyplavily případné nečistoty. Pak na dno sklenice dejte vrstvu výhonků (asi 5 cm), zasypte cukrem (asi 2 cm) a položte kolečka citronu. Takto opakujte, dokud není sklenice plná. Poslední vrstvou je cukr. 


Sklenici uzavřete, případně přetáhněte celofánem a umístěte k oknu. Slunné místo je ideální. Postupně se začne tvořit hustá šťáva, po 2-3 týdnech je sirup hotový. Pak ho jen přes plátýnko přelijte do menších nádob a uložte na zimu, až bacily zaútočí. 

Jak smrk léčí?

Tyto mladé výhonky jsou plné vitamínu C. V období plném chřipek sirup můžete užívat preventivně, jednu polévkovou lžíci každé ráno. Smrkové jehličí rozpouští hleny, usnadňuje vykašlávání a zvyšuje imunitu. Lze s ním i sladit čaj nebo třeba kaše dětem.
května 03, 2017

Matka míní, děti mění aneb příspěvek o ho.ně, čokoládě a prádle

by , in
Včera před půlnocí jsem si šla lehnout se skvělým pocitem, jak budu mít dnes dopoledne „volno“.  Syn bude ve školce, mám navařeno, všechno vypráno, byt v obyvatelném stavu. Budu odpočívat, mazlit se s miminem v posteli, možná si i něco přečtu...Takový ideální půlden matky v šestinedělí...



Realita mě dostihla hned časně z rána.

4:30  Dcera se budí. Chroptí z rýmy, kroutí se, nemůže zabrat. Beru jí do postele, mazlím, kojím, pouštím šum.

5:15 Konečně usíná. Stále sebou mydlí, kope do mě, kope všude kolem, kníká.

5:45 Vzdávám pokusy o to usnout, jdu si pro čokoládu a vařím čaj. Koukám, že ač večer byla kuchyňská linka prázdná a umytá, přes noc se tam záhadně objevil kopec dalšího nádobí. Myčku nemáme, je mi jasné, čímže to ráno začneme.

5:55 Uléhám zpět k malé, zavírám oči v naději, že necelou hodinu budem spát.

6:00 Dcera se dožaduje jídla. V polospánku kojím.

6:20 Spokojeně najedené mimino se odvalí, vykouzlí první známku úsměvu a obloukem vyhodí veškerý obsah žaludku. Zblitá je ona, zblitá jsem já, zblitá je postel. Klidné relaxační dopoledne bez domácích prací dostává pomalu jiné rozměry.

6:40 Mladší dítě převlečené, omyté a uložené v postýlce. Převlečená (ovšem bez sprchy) já. Sundané povlečení a vše nachystané v pračce.  Jdu budit muže a chci sprchu. Muž jde jako tradičně na WC.
6:50 Muž ještě trůní na 00, dcera se v postýlce začíná kroutit a za chvíli podezřele zapáchá. Jdu přebalovat. Sundám plínu, provedu očistu, připravím novou plenu a jen už koukám, jak potomek leží v mokru. Nestihlas, matko, příroda volala. Znovu tedy najdu čisté oblečení, převlékám a další várka prádla letí do koupelny.  Zapínám pračku číslo 1.

7:05 Jdu budit staršího syna, jde do školky. Muž vyleze z WC a jde chystat snídani.

7:15 Snídáme, hurá. Sprcha počká, mám hlad. Po jídle se starší chce tulit, objímám ho…a cítím, že má mokré pyžamo. „Ty ses počůral?“, ptám se odevzdaně. Svlékám ho, rychle strkám do sprchy, převlékám už na cestu do školky. Do pomyslného seznamu připisuji Převléci postel synovi.

7:40 Dcera se dožaduje jídla. Nakojím, dám pusu staršímu a vyšlu je s tatínkem do školky. Chlapa ještě pak rovnou posílám do krámu pro další čokoládu.

8:00 Dcera usíná. Letím si dát pětiminutovou sprchu a čistím zuby. Hurá.

8:10 Uléhám k ní a chci spát.

8:20 Chlap se vrací hlučně a ještě bez čokolády. Frustrovaná jdu ležet.

8:30 Dítě se v postýlce kroutí a za chvíli se opět budí s podezřelým smrádkem. Schovávám se pod polštář a dělám, že tu nejsem. To se jí nelíbí a čisté pleny se dožaduje řevem. Kapituluju. Zvedám jí z postýlky a zjišťuju, že plena není všemocná a její obsah má mé dítě až na zádech. A samozřejmě i na prostěradle…

9:00 Dcera vykoupána, zkulturněna, v čistém oblečení. Postýlka převlečená. Odnáším první várku z pračky do sušičky. Tam je ovšem hromada prádla z předchozího večera, které sem už nezvládla vyndat. Tak nejdřív vyndám to a můžu pokračovat. Zapínám pračku číslo 2. Jdu si přihřát čaj a zkusit vypít teplej.

9:30 Čaj sem zvládla. Vážu škvrně do šátku, oblékám se a jdeme na poštu. Ta je ve vedlejším vchodě. Přede mnou asi 8 lidí. Jedou dvě přepážky. Jedné pracovnici se asi z fronty udělá šoufl, protože náhle přepážku zavírá a odchází. Dítě se nespokojeně kroutí, je mu horko. Čekání vzdávám a vracíme se domů.

9:50 Muž přichází na otočku domů, nese čokoládu. Rovnou tři. Miluju ho a hned jednu otevírám.
10:00 Dítě se dožaduje jídla. Kojím o 106 a doufám, že snad usne na delší dobu. Potřebuju převléct tu synovo postel a konečně umýt nádobí. A taky si možná udělat něco k jídlu. Jo, a taky spát. Hmmm.
10:30 Mimino spí. Sláva. Letím převléct tu synovo postýlku a uléhám též. Modlím se za aspoň hodinový spánek.

10:45 Sousedi vytáhli vrtačku. Zvedám se z postele, jdu do koupelny, kde jim nadávám do otravných much a skotu. Modlím se, aby ten kravál nevzbudil to mrně. Pračka číslo 2 doprala, prádlo vyndavám, házím do vany a pouštím pračku číslo 3. Půlka čokolády mizí v mém žaludku.

11:00 Je ticho. Dcera stále spí, vrtačka zmlkla. Že by mě při tom klení sousedi slyšeli? V koupelně se to nese…Nicméně zaléhám do postele.

12:30 Neuvěřitelný. Spala sem. Sláva. Mimino spí dál, ale už neklidně. Pomalu se vyplížím a jdu si ohřát oběd. Než se ohřeje, vyndavám vysušené prádlo, přihodím ho na hromadu, která čeká na složení, a jdu konečně umýt to nádobí.

13:00 Dcera vstává, touží po jídle. Jsem odpočinutá, veselá, pračky skoro vyprané, kuchyň čistá, já najedená, zásobená čokoládou. Kojím, mazlíme se, odpočíváme. Konečně.

13:30 Posadím mrně do lehátka, ustelu postel a vyndavám pračku číslo 3. Z lehátka se ozývají zvuky ohlašující, že mimino opět nebude vonět po fialkách. Jen ať to nemá zas až na zádech, doufám.

13:31 Má to nejen na zádech, ale i na lehátku. Nevím, jestli se smát nebo brečet. Svlékám dceru a rovnou beru do vany. Tam ale leží to vyprané prádlo, co sem nestihla přenést do sušičky. Pokládám nahé dítě na zem do další kupky oblečení přichystaného k vyprání, z vany prádlo přehazuju do umyvadla a pak konečně dojde na koupel. Celá akce se pochopitelně neobejde bez řevu. Jak řve, vykoná zbytek své potřeby do vany. Na seznam si tedy připisuju ještě Umýt vanu. Myslím, že řvát budu brzo asi taky.

14:00 Dítě umyté, převlečené, kouká pod hrazdičkou na nějaké panďuláky. Do sušičky nesu dvě vyprané pračky. Posrané lehátko stažené a potah společně s dalším oblečením v pračce číslo 4. Čokoláda je o další řádku chudší.

14:30 Vana umytá, zvládla jsem dokonce zamést i podlahy. Vážu dceru do šátku a jdeme pro bráchu do školky. V šátku malá usíná.

16:00 Jsme zpátky ze školky a z procházky. Dítě v šátku ještě spí. Můžu pomoct staršímu se svlékáním, protože období Sám sám bylo vystřídáno obdobím Mámo pomoz. Tak pomáhám. Připravím mu ještě svačinu a odvazuju malou. Ta je okamžitě vzhůru a lační po jídle.

16:10 Stále kojím. Syn chce taky pozornost, takže mi nese knížku a při kojení čteme. Díky bohu tak vydrží aspoň v klidu. Domlouváme se, že potom spolu upečeme buchtu.

16:30 Připravuju ingredience na buchtu, taky rovnou koště a lopatku, jelikož těsto bude v režii staršího potomka. Stíhám při jeho sypání mouky sníst jeden rohlík. Malá nás pozoruje z hrací deky, asi 5 minut, než si uvědomí, že se jí nikdo nevěnuje. Zbytek těsta dodělávám s miminem na ruce. Mouku má starší i ve vlasech, o tom, že je potřeba zamést a vytřít kuchyň nemluvím. Ale má radost z práce, takže bordel přehlížím.

17:00 Přichází tatínek, dnes brzo. Předávám na chvíli obě děti, jdu zlikvidovat chaos v kuchyni, složit ty kupy vysušeného prádla, hodit tam vypranou pračku číslo 4 a na 15 minut čerpat síly. Nejdéle úderem 18 hodiny začne každovečerní dceřin koncert, který spolehlivě ukončí jedině šátek a chůze. Koupání a uspávání synka je poslední měsíc v režii tatínka, tak se jen modlím, aby už konečně byly obě děti v posteli a já si mohla v klidu vypít čaj.


Ještě se mě opravdu někdo chce zeptat, co celý den děláme na tej mateřskej? 
dubna 09, 2017

Nejdřív se uklidni ty, mami aneb jak mi má dcera nastavila zrcadlo

by , in
Děti mě neustále učí. Hlavně to, abych se při jejich (najednou zvláštním) chování ohlédla sama do sebe. Jako dnes. Muž se synem odjeli na chatu. Včera jsme to probírali a já váhala, jestli jet s nimi. Přeci jen se 14 denním mrnětem mi tam dost věcí chybí (mě, Anetce určitě ne). Rozhodli za mě - naložili auto věcmi potřebnými k dalším opravám a prohlásili, že už se nevejdeme.
A tak jsem si řekla, že to bude taky fajn. Užiju si den jen s malou, vezmu jí na procházku, když bude spát, taky si odpočinu, dopoledne s ní v šátku uklidím apod. Syn si navíc taky užije jen tatínka, což potřebuje.
Ráno jsem se vzbudila s rozpoložením, které přesně vystihovalo povahu Vah. Věděla jsem, že bych mnohem radši nechala malou spát na zahradě v kočárku, se synem zasela první zeleninu, dívala se do korun borovic a plánovala s mužem další zásahy do stavby. Zůstala jsem ale doma a sama sebe přesvědčila, že mi nevadí strávit nádherný den ve městě.
Koho jsem ale neoklamala, byla dcera. Netušila jsem, že i dvoutýdenní novorozenec tolik vnímá matčinu náladu. Od rána byla uplakaná, neodložitelná. Krom hodiny v šátku prakticky vůbec nespala. Usnout dokázala jen na mém břiše, a pozdě odpoledne odpadla u prsa. Jen jsem se pohla, pláč.
Plány byly fuč. Procházka se nekonala, protože po pár hodinách jejího řevu jsem pak půl dne brečela i já. Naštvaná. Na sebe, že jsem nejela, na chlapy, že si užívají přírody a já chci taky, na celý svět. Na malou, proč proboha bulí a nespí, když den předtím byla ukázkové zlaté hodné miminko.
A když jsem se v podvečer smířila s tím, že teda strávím den v posteli s prckem u prsa, zázrakem se zklidnila, usnula a čtvrtou hodinu v klidu spí. Pravda, u mě. Zatímco já jsem měla možnost si přečíst knížku.
Koukala jsem na ní, říkala si, a tos nemohla být takhle v klidu i přes den? A pak mi to celé cvaklo dohromady. Jak by mohla, když ve mě se mlátí tolik emocí? Sama jsem byla uzlíček nervů, které šestinedělní hormony ještě podpořily. Jakmile jsem se uklidnila já, uvolnila se i ona. Pro mě velká škola. Vím, že u staršího svými náladami jeho chování ovlivňuji, neměla jsem ale ani ponětí, že tohle způsobím i u novorozence.
Nezapomínejme tedy, milé maminky, podívat se nejdříve na své nálady, rozpoložení. Možná pak chování svých dětí pochopíme snáz.

My Instagram